Toulání kolem Trojmezí:Velké Karlovice

29. srpna 2015

FOTO

                Autokarový zájezd do nejvýchodnějšího cípu naší republiky – do oblasti jablunkovských šancí a Trojmezí – se nekonal pro malý zájem karlovských turistů.  S tím se ale nespokojili čtyři členové, kteří se rozhodli  i přesto plánovanou trasu realizovat. Místo autokarem jsme vyjeli v sobotu 29. srpna osobním autem přes Makov a Čadcu do Jablunkova a dále do Mostů u Jablunkova. V místní části Mosty Šance jsme zaparkovali na rozcestí u dvou lip a kapličky a odtud jsme se vydali pěšky na nedaleké hradisko, na kterém byla vybudována ve 2. polovině 16. století barokní pevnost  - šance– sloužící jako opevnění proti nájezdům Turků. Od svého vzniku v roce 1578 byly šance několikrát přestavěny,naposledy v letech 1724 – 1729. Jejich tehdejší podoba je na zbylých rozvalinách patrna dodnes.

                Rozlehlou pevnost, systém hradeb a tvrzí, chránily valy a hluboké příkopy. Po přebudování celé pevnosti v roce 1663, kdy habsburskému soustátí hrozil další turecký vpád, dostaly tzv. Velké šance (které jsme si prohlíželi), tvar osmicípé hvězdy s bránou do údolí potoka, kterou chránila dvě děla . Uprostřed pevnosti bylo velitelství a tři obytné budovy pro stočlennou posádku. Takto vybavená pevnost budila respekt a Turci, ani pozdější uherští nájezdníci , se již na ní neodvážili přímo zaútočit.

                Prohlíželi jsme si pevnost a na informačních tabulích jsme si četli o její historii. I dnes je z rozvalina zbytků zdiva patrný velký prostor uvnitř pevnosti. Dnes v něm samozřejmě nejsou vojáci, ale pokojně se zde pase stádo ovcí…

                Vrátili jsme se k rotundovité kapličce sv. Petra a Pavla, která byla vybudována asi v r. 1829 s využitím stavebního materiálu z nedalekého opevnění. V těchto místech býval hřbitov, kde odpočívají příslušníci posádky šancí.

                Z Mostu – Šancí jsme jeli po dlouhé lesní silničce vzhůru Jablunkovskou vrchovinou do obce Hrčava –nejvýchodnějšího místa v ČR. Auto jsme zaparkovali na parkovišti na okraji obce a hned vyrazili k prvnímu cíli – tzv. „Lurdské jeskyni“, uměle vytvořené, s lurdskou madonou a s pramenem vody, která prý pomáhá uzdravovat nemocné oči. Od jeskyně jsme procházeli dolní částí  Hrčavy, nejprve do údolí ke slovenské hranici, pak podél této hranice jsme stoupali kolem rekreačních chalup k Trojmezí.

                Každý z nás měl nějakou představu o tomto, myslím, že velmi dobře známém místě. Faktem je, že je to místo téměř mystické. Upravená klesající cesta se schodištěm i s bezbariérovým přístupem nás přivedla ke dvěma kamenným monolitům –polskému a nedalekému českému. Nedaleko českého sloupu se zajímavým rozcestníkem se nalézá velký kruhový přístřešek se stoly a lavicemi, uprostřed s krbem. Zde jsme posvačili a pak sestoupili po dřevěném schodišti namalovaný dřevěný most přes poměrně hlubokou rokli, na jejímž dně je ve dně potoka zabudován trojboký kovový hranol. Právě zde se v jednom bodě stýkají hranice tří států. Na druhé straně vystupujeme po schodišti zase vzhůru. Zde – na slovenské straně je i slovenský „monolit“ a stejný přístřešek,jako na straně české. Navíc řada tabulí s historickými mapami a popisky dějin tohoto místa. Prohlédli jsme si slovenskou stranu a vrátili se na polskou. Vystoupali jsme po schodišti zpět na silničku, směřující  do polské Javořinky (Jaworzynka). Upravená asfaltová silnička je lemována veřejným osvětlením, v němž každý světelnýzdroj je napájen z baterie, kterou dobijí na sloupu umístěný solární panel. Javořinka nás překvapila svou úpravností, hezkými domy, zahradami a –nádhernými výhledy na jih na Jablunkovské Medzihorie, na Moravskoslezské Beskydy, Slezské Beskydy a samozřejmě také na obec Hrčavu.

                V centru městečka jsme navštívili moderní, ale skutečně nádherný kostel. Prohlédli jsme si jeho interiér,  skleněné vitráže v oknech a perfektně upravené okolí. Pak jsme stoupali po žluté turistické značce zastavěnou uličkou do části Lupienie. Zde stoupání skončilo a dále jsme pokračovali po příjemné cestě s nádhernými výhledy na všechny světové strany k polsko-české hranici. Ještě jsme se zastavili „na kus řeči“s polskými rolníky, dobývajícími na malém políčku brambory. Vyměnili jsme si zkušenosti z pěstování všech možných plodin a překvapilo nás, jak jsme si skvěle rozuměli. Inu polština je velmi blízkým jazykem, především valašskému dialektu.

                Opět státní hranice (kolikrát jsme jí dnes  přešli, bychom asi nespočítali) a cesta podél lesa, směřující k prvním chalupám Hrčavy.  Procházíme opět touto „goralskou“ obcí až ke dřevěnému kostelíku Cyrila a Metoděje. I zde můžeme nahlédnout dovnitř. Pod kostelíkem je malý, malebný hřbitůvek, několik stromů a lavička. Neodoláme a posedíme v nádherném poledním tichu pozdně letního dne. Pak se zvedáme a záhy docházíme k parkovišti. V restauraci hned vedle hasíme žízeň a pak již opět uháníme autem přes Čadcu do Turzovky. Zde odbočujeme na Konečnou a Bílou a jedeme vzhůru k rozcestí u Hlavaté. V keltské restauraci Ebeka se chutně naobědváme a pak pokračujeme přes Bumbálku a Léskové do Velkých Karlovic.

                Krásný slunečný a teplý den.Stoprocentně jsme si splnili přání poznat alespoň trochu tento cíp naší krásné vlasti.